Rubriky
Bezpečnost Členové PRO Homepage Ondřej Svoboda

Reakce na výroky generálmajora Karla Řehky, náčelníka Generálního štábu Armády ČR

K výrokům generálmajora Karla Řehky, náčelníka Generálního štábu Armády ČR (ČTK 25. ledna 2023)

https://www.ceskenoviny.cz/zpravy/rehka-v-pripade-valky-nato-s-ruskem-by-stat-musel-vyberove-mobilizovat/2316173

Dne 25. ledna 2023 vydala ČTK na svém webu článek vycházející v rozhovoru s náčelníkem Generálního štábu AČR generálmajorem Karlem Řehkou, který obsahuje některé výroky, jež stojí za hodnocení, neboť se bytostně dotýkají všech občanů ČR a demonstrují do jisté míry způsob uvažování ministryně obrany, na základě jejíhož aktivního přístupu byl Řehka do funkce jmenován, a vůbec přístup celé vlády k bezpečnostní situaci ČR a jejím mezinárodně právním zájmům.


Pokud by byla válka mezi NATO a Ruskem například na východním křídle aliance mimo české území, okamžitě by se to České republiky dotklo a pouze profesionální armáda by nestačila. „Bude se muset zapojit celá společnost, bude se muset minimálně výběrově mobilizovat, ať už lidé nebo věcné zdroje materiálu,“ uvedl. Česko by se podle něj stalo legitimním cílem, protože by se přes jeho území například přesouvaly spojenecké jednotky. Poukázal na to, že řada prostředků používaných ve válce na Ukrajině může doletět až na území ČR. „Takže myslet si, že se to nedotkne našeho teritoria, je prostě naivní,“ uvedl.


V prvé řadě si lze těžko představit, že by mohlo dojít k válce, jejímž účastníkem by bylo NATO. Když už, tak by se zřejmě do války mohl dostat některý ze států, který je členem Severoatlantické aliance, což ale samo o sobě neznamená, že by se staly součástí ozbrojeného konfliktu všechny státy aliance. Z článků 5 a 6 Washingtonské smlouvy 1 (kterou bylo založeno NATO) vyplývá, že k fikci účasti všech států aliance dochází pouze v případě ozbrojeného útoku na některou z členských zemí nebo území, které se považují za její součást. I kdyby k takovému útoku na některou z členských zemí došlo, ani to by neznamenalo automatické zapojení všech zemí do ozbrojeného konfliktu, neboť v článku 5 se členské státy zavazují podniknout takovou akci, kterou budou považovat za nutnou. Jednou z těchto akcí může být i akce ozbrojená, ale zároveň také nemusí.

Co je na vyjádření náčelníka generálního štábu ale zásadní, je jeho nepochopení rozdílu mezi válkou nějakého členského státu NATO s Ruskem mimo území ČR a stav ohrožení státu nebo válečný stav, který by ohrožoval přímo bezpečnost České republiky.


Dle zákona č. 585/2004 Sb. není možné mobilizovat obyvatelstvo mimo stav ohrožení státu nebo válečný stav. Pokud náčelník generálního štábu hovoří o mobilizaci, pak by musel předpokládat, že bude válečný stav nebo stav ohrožení státu pro území České republiky vyhlášen. Přesto ale hovoří i o tom, že bude NATO bojovat mimo území České republiky. Takové spojení je značně nepochopitelné a buď si náčelník není vědom toho, kdy může obyvatelstvo mobilizovat, nebo předpokládá, že válečný konflikt jiného členského státu aliance znamená automaticky stav ohrožení všech členských států, včetně České republiky. Nic takového ale z článku 5 Smlouvy o NATO nevyplývá a nelze si ani dost dobře představit, pokud by například Rusko válčilo s některým z Pobaltských států, že by v USA vyhlašovali stav obdobný našemu válečnému stavu.


Na druhou stranu, pokud by generálmajor Řehka předpokládal, že by ozbrojené napadení jiného členského státu automaticky znamenalo vojenské zapojení všech ostatních členských států, pak by bylo k dispozici přes 3 milióny profesionálních vojáků, které mají členské státy aliance ve svých armádách. Z jakého důvodu by potom potřeboval mobilizovat české obyvatelstvo? Jedině z jednoho důvodu. Pokud by Česká republika spěchala splnit svůj alianční závazek poskytnout napadenému státu vojenskou pomoc a ostatní členské státy by to neučinily. V takovém případě by ale docházelo k porušování jedné ze základních zásad mezinárodního práva, zásady reciprocity, a v takovém případě by neexistoval důvod v takovém smluvním vztahu s ostatními státy setrvávat. Ve chvíli, kdy by Česká republika plnila své alianční závazky, zatímco ostatní členské státy by své závazky neplnily, pak bychom byli jen jakýmisi „užitečnými idioty“, kteří obětují vlastní personální a materiální zdroje ve
prospěch někoho jiného, o ochraně zájmů a bezpečnosti České republiky by pak nemohla být řeč. Právě naopak – takové jednání by spíš bezpečnost České republiky ohrozilo.


Za značně rizikové potom vnímám obecně Řehkovo vyjádření v tom smyslu, že NATO a Českou republiku považuje v podstatě za jeden subjekt, přičemž je ochoten ve prospěch NATO dát v oběť české občany a materiál, ale zároveň předpokládá, že ostatní členské státy to neudělají. Tímto svým nahlížením naprosto evidentně popírá zájmy České republiky a staví je na úroveň nižší, na úroveň podřízenosti zájmům aliance, u jejíchž ostatních členů ale současně předpokládá, že se stejně submisivně chovat nebudou. Tímto svým přístupem už z podstaty ohrožuje samotnou suverenitu a svébytnost České republiky (do jisté míry ale i účinnost celého systému kolektivní obrany, založeného Smlouvou o NATO).


(čl. 5 Washingtonské smlouvy: „Smluvní strany se dohodly, že ozbrojený útok proti jedné nebo více z nich v Evropě nebo Severní Americe bude považován za útok proti všem, a proto odsouhlasily, že dojde-li k takovému ozbrojenému útoku, každá z nich uplatní právo na individuální nebo kolektivní obranu, uznané článkem 51 Charty Spojených národů, pomůže smluvní straně nebo stranám takto napadeným tím, že neprodleně podnikne sama a v souladu s ostatními stranami takovou akci, jakou bude považovat za nutnou, včetně použití ozbrojené síly, s cílem obnovit a udržet bezpečnost severoatlantické oblasti. Každý takový útok a všechna opatření učiněná v jeho důsledku budou neprodleně oznámena Radě bezpečnosti. Tato opatření budou ukončena, jakmile Rada bezpečnosti
přijme opatření nutná pro obnovení a zachování mezinárodního míru a bezpečnosti.“)


To ale není vše. V závěru rozhovoru Řehka pronesl další výroky, nad kterými mysl logicky uvažujícího člověka nemůže zůstat chladná.


Pro Česko je extrémně důležité pomáhat Ukrajině nejen z morálních důvodů, ale i kvůli zajištění vlastní bezpečnosti, řekl ČTK Řehka. Rusko označil za agresora a potenciálního protivníka, poukázal na jeho nepřátelské chování. Zdůraznil, že pokud by Rusko ovládlo Ukrajinu, pro Česko by to znamenalo nutnost mnohem výraznějšího navýšení výdajů na obranu.


„Je extrémně důležité pomáhat Ukrajincům. Protože oni tu hrozbu brzdí, oslabují ji a drží ji od nás. Není to jenom o tom, že to je morálně správně, ale my to potřebujeme i z hlediska naší obrany,“ řekl. Pokud by podle něj západní státy Ukrajině nepomáhaly, Rusko ji „převálcuje“. „Budeme pak mít Rusko na hranici aliance, bude ještě povzbuzenější a agresivnější. A my pak budeme muset daleko více investovat do obrany a bude to pro nás daleko nebezpečnější situace,“ doplnil.


Náčelník generálního štábu tedy považuje za extrémní riziko, pokud by Rusko převálcovalo Ukrajinu a posunulo by hranice svého území až na hranici členských států NATO. To by podle Řehky znamenalo pro naši republiku zvýšené riziko, které by si vyžadovalo daleko více investovat do obrany a bude to pro nás daleko nebezpečnější situace.


Je ale možné, to z vyjádření náčelníka není zcela zřetelně pochopitelné, že za toto ohrožení nepovažuje stav, kdy bude Rusko povzbuzenější a agresivnější. Tak jako tak, úvahy a snahy západních mocností o přijetí Ukrajiny do NATO byly jedním ze zásadních důvodů, které vůbec k současné situaci na Ukrajině vedly. Znamená to tedy, že pokud by Ukrajina do NATO přijata byla, a tím by aliance posunula území svého výsadního vlivu na hranici s Ruskem, museli bychom také daleko více investovat a připravovat se na válku s Ruskem? Pokud by i podle Řehky takový krok zvýšil riziko světového konfliktu, nebyl by v rozporu s článkem 1 Smlouvy o NATO? A pokud je pro Řehku rizikovější povzbuzenost a agresivita Ruska, má na to nějaký vliv, zda bude mít hranici s Ukrajinou nebo se Slovenskem? Nejedná se tedy jen o prázdný argument, kterým si současná vláda vytváří alibi pro bezhlavé utrácení peněz daňových poplatníků ze státního rozpočtu za tzv. přezbrojení armády? Není to jen nedomyšlený příběh, jak zavřít ústa těm, kdo kritizují, že se každý občan ČR prostřednictvím vlády dál a dál zadlužuje, aby půjčené peníze mohla vláda posílat a „spálit“ na území Ukrajiny, pod falešnými heslem, že Ukrajinci brání naši svobodu a že tím bráníme naše civilní obyvatelstvo před jinak, prý, nutnou mobilizací?


Generálmajor Karel Řehka byl jmenován do funkce náčelníka generálního štábu 15. června 2022 za poněkud nestandardních okolností. Jednak nebyl vojákem v činné službě, neboť byl do 20. června ředitelem NÚKIBu, takže musel být nejprve přijat zpět do služebního poměru v armádě, nebyl vůbec členem generálního štábu a povýšen do hodnosti generálmajora byl týden po svém jmenování 22. června 2022. Je evidentní, že zájem na tom, aby náčelníkem generálního štábu byl právě Řehka, byl poměrně značný. Pokud pak z úst této osoby zaznívají výroky, které jsou obsaženy výše, v kontextu dalších proválečných vyjádření zejména předsedy vlády, ministryně obrany a ministra vnitra, není zcela jasné, co jeho jmenováním sledovali ti, kteří se o to tak snažili, a kam pod jejich vedením Česká republika směřuje. Co je ale jisté, že v tichosti, bez pozornosti médií, dochází ke změnám právních předpisů, které umožňují ve větším rozsahu zasahovat do soukromí lidí, vládě svěřují stále více pravomocí, to vše za podpory proválečné argumentace, jejímž příkladem jsou i výroky generálmajora Řehky, to vše v rozporu s doktrínou OSN i NATO, založenou na povinnosti členských států činit vše pro mírové řešení mezinárodních sporů. Veřejnost by nyní měla zpozornět, probudit se z letargie a nezájmu o veřejné dění, protože je dost možné, že se jich v brzké budoucnosti následky jednání těchto lidí budou bytostně dotýkat.

1 https://www.nato.int/cps/en/natohq/official_texts_17120.htm?selectedLocale=cs

Rubriky
Bezpečnost Homepage Petr Vacek Zahraniční politika

Putin v Haagu? Překážka od USA. Irák, Jugoslávie… Právník vynesl překvapení

Mezinárodní trestní soud v Haagu není uznáván Spojenými státy a v jeho celku ani Ukrajinou, poznamenává právník, exdiplomat, znalec mezinárodního práva a místopředseda strany PRO Petr Vacek v souvislosti s voláním, že ruský prezident má být stíhán coby válečný zločinec. Srovnávat válku na Ukrajině s invazí USA do Iráku? „Nejenže se porovnávat dá, ale do značné míry i musí,“ soudí Vacek. „Válka v Jugoslávii byla až do konfliktu na Ukrajině největším selháním světového společenství. Letecké bombardování mělo dle mého soudu všechny znaky válečných zločinů v širším slova smyslu,“ dodává pak k událostem v Jugoslávii.

Ač to pro leckoho nezní moc věrohodně, i válka má svá pravidla, která jsou obsažena ve smlouvách zvaných ženevské konvence, ale i v řadě dalších mezinárodních zákonů a dohod. Za jejich porušení by měly být stíhány osoby zodpovědné za zločin genocidy, zločiny proti lidskosti, válečné zločiny nebo zločin agrese. Jak to je ve skutečnosti se stíháním válečných zločinů? Nezůstává ten záměr z politických důvodů jenom na papíře? Neplatí i v těchto případech rčení, že všichni jsme si rovni, jen někteří jsou si rovnější?

Válečné právo bylo kodifikováno ještě dlouho před vznikem ženevských konvencí. První novodobé písemné kodifikace vznikly na haagských mírových konferencích na přelomu předminulého století a sjednotily do té doby více či méně respektovaná obyčejová pravidla. Tyto úmluvy obsahovaly tzv. doložku si omnes, tedy byly aplikovatelné jen mezi smluvními stranami. Jakkoliv byla tato doložka vyloučena pozdějšími Ženevskými úmluvami o ochraně obětí války, máte pravdu v tom, jako by její duch žil v politické rovině i nadále. Mezinárodní společenství nikdy nemělo větší problém stíhat a trestat válečné zločiny a zločiny proti lidskosti, které byly spáchány na území rozvojových nebo z globálního hlediska méně významných států. Bez větších problémů tak byly rezolucemi Rady bezpečnosti OSN v roce 1993, 1994 a 2002 ustanoveny ad hoc trestní tribunály pro bývalou Jugoslávii, Rwandu a Sierra Leone. S většími problémy se již potýkalo ustanovení stálého Mezinárodního trestního soudu a nutno říci, že počátečnímu entuziasmu navzdory tento soud do něj vkládaná očekávání dosud nenaplnil a velmi pravděpodobně se tak ani v budoucnosti nestane.

Pokud se mě tedy ptáte, zda jsou si některé státy v případě stíhání válečných zločinů rovnější, pak musím s politováním konstatovat, že nepochybně ano. Velcí hráči současného světa ukazují svoji pokryteckou tvář, když principy mezinárodního válečného a humanitárního práva jsou připraveni vždy hlásat a prosazovat v zemích tzv. třetího světa, v případě vlastních zájmů jim však mnohdy toto odhodlání zcela chybí, resp. je jejich postupem zcela účelově mařeno až vyloučeno. A abychom byli zcela adresní, tyto novodobé farizeje musíme hledat zejména mezi stálými členy Rady bezpečnosti OSN s právem veta, tedy především mezi USA, Ruskem a nepochybně i Čínou.

Je v Ženevských úmluvách či jinde ošetřena skutečnost, že je mnohem snazší připsat válečný zločin vojákovi, který ho spáchal, než vůdci, resp. veliteli, který ho nařídil? Mám tím na mysli to, že voják se za války stěží může vzepřít rozkazu, ale přitom ho jeho uposlechnutí nezbavuje trestní odpovědnosti.

S ohledem na to, že v obecném chápání jsou za válečné zločiny považovány všechny níže uvedené zločiny, lze tedy s uvedeným hodnocením souhlasit. Velmi totiž záleží na tom, o jaký zločin se jedná (míra jeho závažnosti se nepochybně vždy promítá do složitosti a délky celého trestního procesu), v jaké jurisdikci je trestní řízení vedeno a jaké je postavení pachatele v rámci státní či vojenské hierarchie, neboť toto často vylučuje reálnou možnost jeho stíhání či potrestání.

Pokud je zločin vyšetřován a stíhán v národní jurisdikci a na základě příslušné vnitrostátní právní úpravy, pak tak činí většinou jeden z přímých účastníků ozbrojeného konfliktu a osoba (nebo jejich skupina), která je označována za pachatele, je poměrně rychle postavena před soud a i odsouzena. Nelze při tom přehlédnout, že rychlost soudního jednání a tvrdost vynesených trestů je často motivována politicky a o naplnění standardů spravedlivého trestního procesu tak lze často s úspěchem pochybovat.

Pokud se jedná o moderní mezinárodní trestní právo, pak toto rozděluje čtyři okruhy zločinů. Jejich trestnost je stanovena přímo mezinárodním právem a souzeni tak mohou být i občané států, kde takovýto zločin v právním řádu zakotven není. Budeme-li brát v potaz možnou četnost těchto zločinů, pak lze tyto posloupnosti řadit v posloupnosti válečných zločinů, zločinů proti lidskosti, zločinů genocidy a zločinů agrese.

Můžete popsat, co přesně se za těmito jednotlivými zločiny skrývá?

Válečné zločiny jsou porušením zásadních norem mezinárodního humanitárního práva, které se uplatňuje za ozbrojeného konfliktu. Tato porušení se mohou týkat jak haagského práva, zakazujícího některé způsoby vedení ozbrojeného konfliktu včetně nepřípustných prostředků v tomto boji užitých (zbraně hromadného ničení), tak práva daného ženevskými konvencemi, jež chrání oběti válek, například raněné vojáky a válečné zajatce, civilní obyvatelstvo.

Zločiny proti lidskosti jsou násilná jednání spáchaná v rámci rozsáhlého nebo systematického útoku proti civilnímu obyvatelstvu. Tyto zločiny sice nemusí přímo souviset s ozbrojeným konfliktem, ve většině případů jsou však páchány v jeho rámci a nevylučuje se tak jejich souběh s válečnými zločiny.

Rubriky
Jindřich Rajchl Nezařazené

Otevřený dopis – výzva k omluvě

Otevřený dopis - výzva k omluvě
Rubriky
Jindřich Rajchl Zahraniční politika

Výzva k omluvě

Guy Maurice Marie Louise Verhofstadt

poslanec

Evropský parlament

V Praze dne 1. 8. 2022

Výzva k omluvě

Pane Verhofstade,

zaznamenali jsme Vaše vystoupení na zasedání Evropského parlamentu dne 6. července 2022.  Zde jste se velmi nevhodným a hrubě urážlivým způsobem obracel na tam přítomného předsedu vlády České republiky Petra Fialu.

Ačkoliv je všem tento způsob Vašeho jednání velmi dobře znám, stejně jako je známa nezkušenost a přehnaná opatrnost předsedy vlády Petra Fialy, Vaše shora uvedené vystoupení přesáhlo všechny meze toho, co si může kdokoliv, Vás nevyjímaje, dovolit vůči vrcholnému zástupci suverénního státu.

Vrchnostensky arogantní a káravý pokřik, kterého jsme byli svědky, byl urážkou nejen našeho předsedy vlády, ale i všech občanů České republiky, a současně byl jednoznačným potvrzením důležitosti existence práva veta, které musí být při rozhodování v Evropské unii bezpodmínečně zachováno.

Forma Vašeho projevu byla tím nejlepším argumentem proti jeho obsahu – právě zachování práva veta je hlavní pojistkou proti šikanózním vrchnostenským manýrům bruselského centra vůči jednotlivým členským státům a jejich představitelům.

Litujeme, že Vás přímo na místě samém pan předseda vlády Petr Fiala nevykázal do příslušných mezí. Očekávali jsme rovněž, že si svůj exces uvědomíte a svojí následnou omluvou jej napravíte.     

Vzhledem k tomu, že se tak do této doby nestalo, vyzýváme Vás k neprodlené a upřímné omluvě a k věrohodnému ujištění, že se toto Vaše zcela nevhodné chování nebude vůči zástupci naší země již nikdy opakovat.   

JUDr. Jindřich Rajchl, předseda politické strany Právo Respekt Odbornost

JUDr. Tomáš Nielsen, 1. místopředseda strany

JUDr. Petr Vacek, místopředseda strany pro zahraniční záležitosti

Mgr. Alena Maršálková, místopředsedkyně strany

Mgr. Ondřej Svoboda, místopředseda strany

Podpisový formulář

Share on Facebook
Facebook
Sdílet...
Rubriky
Alena Maršálková Média

Proč má Česká televize kodex, který stejně nedodržuje?

Odpověď na otázku, kterou jsem položila v titulku svého článku, se dozvíte až na jeho konci.

Svoboda slova, právo na informace, pluralita názorů, proti tomu cenzura, propaganda a dehonestace. V posledních dvou letech nejčastěji používaná slova v mediálním prostoru. Jedna část občanů tvrdí, že je u nás všechno v pořádku, média fungují perfektně a proti těm, co mají jiný názor, by zakročila rázněji. A pak je tady druhá skupina lidí, která na vlastní kůži zažívá blokování svých názorů na webu či sociálních sítích, nedostává prostor k prezentaci stanovisek, a to ani odborných, a je hanlivě nálepkována. Co se v médiích opravdu děje se dá nejlépe pochopit na jednoduchém příběhu, který se skutečně stal.

Je večer, sedíte doma, v rodinném kruhu, popíjíte vínko a díváte se na televizi. A najednou se v ní objevíte. Zbystříte, díváte se, posloucháte a nestačíte se divit. Během pár minut se nejen vy, vaši blízcí, ale všichni televizní diváci o vás dozvědí, že jste anticovidista, antivaxer, dezinformátor, manipulátor, kvůli kterému jsou přeplněné nemocnice, umírají lidé, a ještě zneužíváte finanční dary od těch, kteří vám je sami dobrovolně posílají na transparentní účet. Myslím, že tohle na přivodění infarktu stačí.

A to je jen začátek štvavé mediální kampaně. Protože inkriminovaná reportáž mladé redaktorky, která možná ani neví, co znamenají slova, kterými vás během reportáže „počastovala“, okamžitě přebírají další média, hlavně ta internetová. Po studené sprše, protože tak se po skončení vysílání cítíte, přichází bezmoc. Bezmoc štvance, který v danou chvíli neví, co má dělat.

Asi tak se mohli cítit renomovaní odborníci, členové Zdravého fóra, jmenovitě spisovatel Jan Tománek, členka Sdružení mikrobiologů, imunologů a statistiků (SMIS) RNDr. Zuzana Krátká, Ph.D., a advokát JUDr. Tomáš Nielsen, předseda Institutu práva a občanských svobod Pro Libertate, po odvysílání pořadu Newsroom ČT24 loni 5. prosince. Mladičká redaktorka v reportáži daného pořadu o dezinformacích, který trval 18 minut a 30 vteřin, doslova „dštila oheň a síru“ na výše jmenované, aniž by jim dala jakýkoliv prostor k vyjádření.

Advokát Nielsen nejprve vyzval Českou televizi k uvedení všech tvrzení na pravou míru, nic se nestalo. Poté podal stížnost Radě ČT, ve které uvedl: „Osoby, které byly v příspěvku zobrazeny, nebyly Českou televizí v souvislosti s uvedenou reportáží předem kontaktovány a vyzvány k vyjádření, ačkoliv se v pořadu k věci vyjadřují jiné osoby (o jejichž vzdělání a odborném postavení lze minimálně v případě pana J. Cempera úspěšně pochybovat). Již jen tím Česká televize porušila svou povinnost, vyplývající jí z ust. § 2 odst. 2 písm. a) zákona o České televizi. Celkové vyznění reportáže pak hrubě poškozuje dobrou pověst a dobré jméno našeho mandanta, ale i řady dalších osob, jejichž fotografie byly v reportáži zobrazeny (ve spojení s pojmy jako „antivaxerství“, „dezinformace“ apod.). Reportérkou tohoto pořadu byl dokonce opakovaně užit výraz „lžou“ a „zveřejňují lži“, aniž by k takovým tvrzením redakce tohoto pořadu disponovala jakýmkoli důkazem.“

Po sedmi měsících se k dané stížnosti Rada ČT konečně vyjádřila: „Rada konstatuje, že pokud označí ČT v rámci plnění úkolu veřejné služby někoho jako dezinformátora je nutné věc doložit, zvláště v dnešní době, kdy se hledá křehká hranice mezi lží a názorem, s kterým nesouhlasím. Navíc diváci neočekávají, že veřejnoprávní televize se bude spoléhat na neziskové organizace, které takové předpisy jako je např. Kodex ČT nemají. Tím, že doloženo nebylo nic, a hlavně(!) nebyl dán prostor poškozeným osobám zveřejněným v reportáži, byl porušen Kodex ČT, konkrétně článek 5.3, kde se klade důraz na „dání prostoru aktérům událostí k vyjádření.

Rada k tomu dodává, že odvolání se v případech, kdy je výslovně nějaký subjekt redaktory napaden a je o něm hovořeno v negativním světle, na malý časový prostor k vyjádření se zástupců napadených subjektů, je neakceptovatelné.“

Dalo by se zařvat hurá, ale je k tomu důvod? Tvůrci pořadu Newsroom ČT24 Radě napsali, že měli malý časový prostor. Rada jim udělala „ty ty ty“, pořad dál vysílají stejní lidé z ČT, mladičká redaktorka možná dál točí reportáže, v mediálním online prostoru stále najdete články, které vycházejí z prosincové reportáže, dokonce samotný pořad, a vedení ČT dělá dál mrtvého brouka.

Při tvorbě programu strany PRO jsme se všichni shodli na tom, že současný stav v médiích, především v těch veřejnoprávních, je neúnosný a jeho řešení musí být rychlé. Už zde nemáme demokracii, ale mediokracii. Jsou to média, kdo diktuje podmínky pro život v Česku, kdo označuje a nálepkuje lidi, kteří mají jiný názor, než ten jeden „jediné pravdy“. Ten, kdo se jim znelíbí, nedostane žádný prostor pro své názory, a co je naprosto nepřijatelné, média ho mohou zatím beztrestně mediálně šikanovat a dehonestovat. A pokud si myslíte, že vás se to netýká, tak to si mnozí před pár měsíci mysleli také. Tohle může potkat úplně každého z nás, jen téma může být jiné.

Teď jako bych slyšela tu skupinu spokojených občanů se stavem médií, jak říkají, ale to přece není pravda, Rada ČT přece napsala, že to bylo špatně. A trest? Omluva? Náprava? Jestli jste si naivně mysleli, že takový paragraf najdete v zákoně o České televizi, kde je právně ustanovena Rada ČT a její pravomoci, pak máte smůlu. Do působnosti Rady ČT mimo jiné patří: dohlížet na plnění úkolů veřejné služby v oblasti televizního vysílání a na naplňování zásad vyplývajících z Kodexu České televize a za tím účelem vydávat stanoviska a doporučení týkající se programové nabídky. Ano, pouze vydávat stanoviska a doporučení. Závěry Rady ČT v tomto směru nejsou nijak závazné, z jí zjištěných porušení neplynou žádné postihy ani sankce těm, kteří se na neakceptovatelném podání reportáže podíleli. Lidem, jejichž čest byla v mžiku pošpiněna, tak zbývá pouze dlouhé a nákladné řízení o ochranu osobnosti.

Zajímavým dokumentem je také Kodex ČT, který je volně přístupný na jejich webových stránkách. V současné době se dá s nadsázkou říci, že je to teď jen cár papíru, který nikdo nedodržuje. Rada ČT v odpovědi píše, že byl konkrétně porušen článek 5.3 kodexu, ale ve skutečnosti byly porušeny téměř všechny body článku 1. Divák – občan na prvním místě a článku 5. Péče o informace ve zpravodajství a aktuální publicistice. Až si je přečtete, pochopíte.

A jak zjednat nápravu? Podívejte se, každý pořad prochází schvalováním. Někde je to šéfredaktor, dramaturg, editor, vedoucí vydání a pak samotný autor, tvůrce. Pokud někdo z nich udělá chybu, jejich selhání pak přikryje Česká televize, nebo vydavatel a ten, který selhal, pracuje beztrestně dál. To se musí změnit. Autor článku či reportáže musí nést odpovědnost, tak jako každý pracovník, živnostník, za svůj produkt. Kdo je zodpovědný za to, že vás kadeřnice nebo holič špatně ostříhá, automechanik udělá chybu při opravě auta? Pak se musí novelizovat zákon o České televizi a musí vzniknout nový nezávislý orgán, který by případy, jaký zde popisuji, šetřil, řešil a případně zodpovědné osoby sankcionoval. A k zamyšlení stojí také toto: „Říkáme, že máme nezávislou veřejnoprávní televizi. Nezávislou, opravdu, a na kom? Vždyť členy Rady ČT volí Poslanecká sněmovna a členové Rady ČT volí generálního ředitele ČT…“

My v PRO budeme na téma médií pořádat odborné diskuze, uvítáme vaše podněty a právníci budou pracovat na legislativních návrzích změn.

A jak jsem slíbila v úvodu článku, odpovím na otázku: „Proč má ČT kodex, který stejně nedodržuje? Protože jeho porušení je beztrestné. A tohle musí skončit. Jste PRO?

Rubriky
Ekonomika Tomáš Balvín

Závislost je opakem svobody

Každým dnem se na občany valí informace o dalším zdražování o desítky procent. Energie, potraviny, pohonné hmoty roztáčí kolečko růstu životních nákladů občanů. Do toho ČNB, v marné snaze zkrotit inflaci, zvyšuje základní úrokovou sazbu na 7 procent. To bude pro domácnosti znamenat jen další růst nákladů v okamžiku, kdy budou řešit refinancování svých hypoték. Roztáčí se inflační spirála, která nevěští pro občany nic dobrého.

Snahy o reakci ze strany české vlády nejlépe vystihuje věta jejího předsedy Petra Fialy ze dne 20. června 2022: „Výrazně jsme zvýšili množství domácností, které mají nárok na sociální dávky.“

Růst nákladů skutečně již dohnal, a brzy dožene další, do nedávna plně soběstačné občany do situace, kdy budou muset sklopit hlavu a požádat o sociální dávky. I přes to, že poctivě pracují a berou třeba i průměrný plat, další udržení důstojné životní úrovně jejich rodin bude záviset na blahovůli státu, zda přispěje či nikoliv. Závislost je opakem svobody. Růst ekonomické závislosti občanů na státu bude v důsledku znamenat omezení jejich ekonomické svobody.

„Peníze, jež držíme, jsou prostředkem svobody. Peníze, jež sháníme, jsou prostředkem zotročení.“ Jean Jacques Rousseau (18.století).

Co je tedy ekonomická svoboda a co ekonomické zotročení?

Ekonomická svoboda je množství peněz, o kterých můžete rozhodovat, aniž byste ohrozili své sociální jistoty. Tedy to, co vám zbude, když uhradíte všechny své náklady nezbytné pro život (bydlení, jídlo pití, energie, vzdělávání, pojištění, dopravu atd.). V ekonomickém otroctví jste v okamžiku, kdy všechny své příjmy musíte použít na zajištění svých sociální jistot a úhradu nákladů nezbytných pro život. Je to okamžik, kdy nerozhodujete prakticky o žádné koruně svých příjmů, aniž bych tím neohrozili sociální jistoty vaše či vašich blízkých.

Nejde o žádný nový ukazatel, ekonomové již dlouho znají termín Discretionary Income, který je přesně definován jako čistý příjem snížený o náklady na život a sociální jistoty. Z něj lze pak stanovit i index ekonomické svobody, tedy podíl příjmů, o kterých svobodně rozhoduji ku celkovým příjmům z vaší práce či podnikání. Pokud tento index roste, roste i vaše ekonomická svoboda, pokud klesá, směřujete do ekonomického otroctví.

Co myslíte, kam směřujete nyní právě vy? Roste ještě vaše ekonomická svoboda nebo jste se přiblížili ekonomickému otroctví? Pokud chcete, můžete si sami svůj osobní index ekonomické svobody spočítat a zjistit, kam směřujete.

Naše nedávno vzniklá strana Právo Respekt Odbornost si do vínku nadělali několik základních principů a programových tezí. Některé z nich se dotýkají právě životní úrovně domácností a zde jsou dle mého názoru ty nejpodstatnější:

  • Zvýšit čisté příjmy zaměstnanců, živnostníků i podnikatelů prostřednictvím zvýšené produktivity české ekonomiky. Práce se musí lidem vyplatit a zajistit zvýšení životní úrovně domácností.
  • Čistý příjem z práce či podnikání musí být vyšší než sociální dávky a musí být dostatečný pro zajištění důstojného života. Práce lidí v ČR má svou hodnotu.
  • Pracující lidé mají právo na důstojný život i po svém odchodu do důchodu.

Pokud nyní někdo čeká slib rozdávání peněz či nějaké zázračné rozpočtové opatření, kterým stát vytvoří z ničeho dostatek peněz pro všechny, tak bude zklamán. Neslibujeme umělé navýšení vašich příjmů na dluh. Jsme přesvědčeni, že růst příjmů musí mít počátek v růstu ekonomiky, tedy v růstu HDP na jednoho obyvatele, který se musí odpracovat. Nebudeme tedy rozdávat neexistující peníze a zvyšovat inflaci, místo toho chceme ve spolupráci s českými firmami a podnikateli obnovit českou ekonomiku, vytvořit nový český průmysl, produkující kvalitní výrobky s vysokou přidanou hodnotou a vytvořit tak podmínky pro organický růst české ekonomiky, který zajistí růst příjmů firem, zaměstnanců, domácností, a nakonec i státu. Příjmy nás všech (zaměstnanců, živnostníků, státních zaměstnanců, důchodců i všech dalších) totiž vznikají vždy jen z podnikání. 

Naším úkolem tedy je, aby nejprve vydělávali lidé a pak teprve stát. Ne naopak.

Jste pro? A jak to dokážeme? Nebude to ani rychlé a ani jednoduché, ale máme jasně daný cíl a známe cestu, která k němu vede. Mnoho opatření je již naznačeno či pospáno v našem programu PRO a dále pracujeme. Je nutné jednat rychle, mít odvahu se rozhodnout k razantním krokům a zabránit dalšímu propadu naší ekonomiky a dalšímu upadaní lidí do ekonomické nesvobody, do ekonomického otroctví.

Share on Facebook
Facebook
Sdílet...
Rubriky
Lenka Trkalová Školství

PRO zpět do škol

Právo, respekt a odbornost zpět do škol

Vyhazování ze škol, trestní oznámení, šikana žáků, a to od prvňáčků až po studenty vysokých škol. Policejní hlídka u vstupu do školy. Ostrakizace učitelů, jak od vedení školy, tak ze strany žáků. Naprosté vyřazení rodičů z vlivu na dění ve škole. Devastující hra všichni proti všem se odehrávala na mnohých školách.

Vláda uložila dětem, rodičům a následně i školám řadu povinností bez toho, aby školy vybavila potřebnými kompetencemi k jejich realizaci. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy naprosto selhalo. Ministerstvo zdravotnictví vydávalo v době koronakrize mimořádná opatření, vztahující se ke školám, zcela bez respektu k právům dětí.

Zřizovatelé, ale i řada ředitelů nastoupila cestu preference mimořádných opatření před ostatními předpisy (mezinárodní úmluvy, školský zákon, GDPR apod.).

To je pohled na české školství v uplynulých dvou letech, kdy vygradoval neudržitelný vliv zakonzervovaného pojetí vzdělávání v naší republice.

Psychická onemocnění jak u dětí, tak u pedagogů narůstají. Agrese, ale i apatie na školách se stala normou a čím dál více lidí si uvědomuje, že se jedná o systémový problém, nikoli pouze problém v učebních metodách. Strana PRO chce tento problém řešit. Jsme PRO tento problém řešit i s vědomím toho, že snah z řad jednotlivců, z řad pedagogů i rodičů a nejrůznějších iniciativ je dost a mnozí již nevěří, že by změna byla možná.

Dosud však chyběla politická vůle.

Velký počet státních škol byl a bohužel stále je nástrojem k prosazování moci a politické ideologie. Jsme přesvědčeni, že propojením vůle na politické úrovni s převzetím osobní odpovědnosti každého jednotlivce lze české školství posunout minimálně zpět do bodu „nula“. Tedy vrátit do škol právo a respekt všech zúčastněných na procesu vzdělávání k sobě navzájem a odbornost – protože odborníci z praxe do škol patří.

Jsme PRO, aby školství v České republice neklesalo k formálnímu plnění povinné školní docházky, ale aby školy skutečně naplňovaly své poslání, kterým je vzdělávat. Přejeme si, aby se do obnovily obecné cíle vzdělávání, a to:

a) rozvoj osobnosti člověka, který bude vybaven poznávacími a sociálními způsobilostmi, mravními a duchovními hodnotami pro osobní a občanský život, výkon povolání nebo pracovní činnosti, získávání informací a učení se v průběhu celého života,

c) pochopení a uplatňování zásad demokracie a právního státu, základních lidských práv a svobod spolu s odpovědností a smyslem pro sociální soudržnost,

přičemž při naplňování těchto cílů budou vzdělávací instituce ctít i v praxi zásady vzdělávání, kterými jsou:

– rovný přístup

– vzájemná úcta, respekt, názorová snášenlivost, solidarita a důstojnost všech účastníků vzdělávání

za současného zachování respektu k zájmům dítěte.

Ø Zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány.

Dostali jsme se do bodu, kdy si už nelze nalhávat, že by situace ve školství se dala změnit či zlepšit zaváděním dalších a stále novějších metod a přitom neřešit koncepci. Jsme PRO vedení důsledné diskuse z řad pedagogů, psychologů, sociologů, právníků, ekonomů apod. na téma zvýšení kvality vzdělávání s ohledem na ochranu práv dětí, rodičů i pedagogů. Je pro nás důležité, aby děti a jejich rodiče měli možnost volby způsobu vzdělávání, který vyhovuje potřebám daného dítěte, potažmo potřebám rodiny.

Práci učitele pak vnímáme jako poslání, jako nenahraditelnou součást procesu výchovy a vzdělávání. Rolí státu a vzdělávacího systému je zajistit, aby učitel byl na své povolání plně připraven, za svoji práci náležitě ohodnocen a aby nebyl při své práci přetěžován administrativou.

„Poznání sebe sama je základem pravé moudrosti.“ — Jan Amos Komenský „Vše ať se děje přirozeně, násilí ať se vzdálí ze všeho, co se děje.“ — Jan Amos Komenský

Share on Facebook
Facebook
Sdílet...
Rubriky
Právo Tomáš Nielsen

Právo se musí stát funkčním nástrojem pro ochranu nás všech

Poslední dva roky nám ukázaly, že právo nefunguje. A že bez funkčního právního státu můžeme ztratit naprosto vše – majetek, důstojnost, svobodu. Právní ochranu jsme ale ztratili už dávno. Za znásilnění, jehož vyšetřování způsobuje obětem nová traumata, si pachatel odsedí 3-4 roky. Otec, křivě obviněný ze sexuálního zneužívání dítěte během rozvodu, se se svým synem znovu setká po pěti letech soudních sporů. Oběť podvodného e-mailu raději oželí desetitisícové úspory, než by si najímala právníka a čekala roky na spravedlnost, která nemusí přijít. Student musí opustit vysokou školu, protože ho, jako neočkovaného proti covid-19, nepustí na kolej ani na praxi, aby mu Nejvyšší správní soud po dvou letech dal za pravdu.

To je jen několik příkladů toho, jak moc právo nefunguje a jak moc ho potřebujeme. V čem je problém a co s tím? V první řadě je nezbytné změnit systém fungování soudnictví. Soudy musí lidem poskytnout nejen rychlou ochranu, ale i pomoc při domáhání se práv. Tak, aby většinu sporů mohli lidé řešit bez drahých právníků. Je nutné vytvořit prostředí, v němž soudci ponesou odpovědnost za kvalitu své práce. V němž se na vyšší místa dostanou kvalitní soudci, v němž bude záležet na odvedené práci. Podobně, jako je tomu v jiných profesích.

Je nezbytné zrevidovat existující zákony, snížit jejich počet, zobecnit je a hlavně je učinit srozumitelnými. Protože dnes zákonům nerozumí nejen běžní občané, ale často ani právní specialisté. Pokud lidé nebudou zákonům rozumět, nebudou jim věřit. A bez důvěry lidí v zákony se právo stává zneužitelným nástrojem v rukou těch, kdo ho mají pod kontrolou.

Je nepřijatelné, aby Okresní soud v Plzni vykládal stejný paragraf jinak, než si ho vykládá Okresní soud v Jihlavě. Právní předpisy musí být formulovány jednoznačně a umožnit soudům posuzovat každý konkrétní případ s vědomím toho, že výklad zákonů jim v práci pomáhá, že pro ně není černou můrou. Je naprosto v rozporu s principy demokratického právního státu, aby právo vykládala ministerstva, navíc každé trochu jinak. Lidé mají právo očekávat, že v podobných věcech bude justice rozhodovat podobně.

Trestní právo představuje jeden z nejzásadnějších nástrojů státní moci proti občanům. Umožňuje prolomit tak základní práva a svobody, jako je svoboda pohybu, právo na ochranu soukromí apod. Prostředky trestního práva umožňují odposlouchávat cizí hovory, sledovat cizí poštu. Trestní právo může dovést člověka do vězení. Je zcela nezbytné, aby trestní právo fungovalo nezávisle na aktuální politické moci a aby tzv. „měřilo všem stejně“. A je zcela nezbytné, aby trestní právo začalo chránit skutečně důležité hodnoty, jako je zejména život, zdraví a lidská důstojnost, a chránilo je spravedlivě.

Slovo exekuce se stalo synonymem útlaku slabých ze strany mocných. Žijeme v době, kdy mnoho lidí upadá do dluhové pasti, z níž neexistuje cesta ven. Žijeme ale i v době tzv. „milostivého léta“, osobních bankrotů, kdy se poctiví věřitelé nedomohou svých práv. Jakoby si právo neumělo poradit s lichváři nebo naopak s podvodníky, kteří zneužívají ochrany dlužníků. Nesystémovost v této oblasti vede paradoxně k tomu, že tratí ten, kdo z dobré vůle půjčí jinému peníze, stejně jako ten, kdo uvěří odborníkovi a půjčí si od něj, aby pak splácel násobky původního dluhu kvůli lichvářským úrokům a jiným poplatkům. Je nutné nastavit systém tak, aby podpořil starořímskou zásadu, že smlouvy se mají plnit. Nezodpovědné dlužníky nelze chránit na úkor poctivých věřitelů. Stejně tak je ale nutné chránit běžné občany před podvodníky, před lživými reklamami různých institucionálních věřitelů, před dluhovou pastí.

Reforma právního systému je s ohledem na jeho složitost téměř nemožný úkol. Jenže taková reforma je nezbytná. Dlouhodobě se právo vzdaluje reálnému životu. Pokud ale lidé nezačnou věřit právu a soudům, nevybudujeme skutečně demokratický právní stát. Je to úkol na roky, možná desetiletí. Ale je třeba s ním začít. Na základě široké odborné diskuse zástupců justice, právníků z dalších oborů, ale i zástupců tzv. laické veřejnosti. Jinak zůstane formální právo nástrojem pro likvidaci skutečných práv tak, jak to zažíváme minimálně poslední dva roky.

Share on Facebook
Facebook
Sdílet...
Rubriky
Bezpečnost Homepage Ondřej Svoboda

Cenzura jako bezpečnostní nástroj

Je cenzura přípustným nástrojem bezpečnostní politiky?

V posledních dnech, týdnech a měsících jsme ze strany státní moci vystaveni úkazu, který měl raději zůstat zapomenut na smetišti dějin, úkazu, který se bytostně dotýká samé podstaty svobodné demokratické společnosti, a který její existenci ohrožuje ba dokonce zcela popírá, a proto je, i v kontextu historického vývoje českého národa, Listinou základních práv a svobod výslovně zakázán ve třetím odstavci článku 17: „Cenzura je nepřípustná“. Ministerstvo vnitra dokonce připravuje zákon, na jehož základě má být možné vypínat webové stránky zveřejňující nevhodné informace, rozumějme tedy, ministerstvo zcela otevřeně hodlá zavést v podobě zákona do právního řádu České republiky nástroj, kterým na základě dosud nejasných podmínek hodlá realizovat činnost, za kterou na diplomatické úrovni Česká republika odsuzuje totalitární režimy jako Čína, Rusko nebo Severní Korea.

Jediný důvod, který z úst ministra vnitra v této souvislosti zaznívá, je ochrana společnosti. Ochrana občanů před škodlivými informacemi, které údajně ohrožují bezpečnost České republiky. Co jsme se od ministra vnitra už nedozvěděli je to, kdo rozhodne, co je škodlivá informace, na základě jakých důkazů a z čeho dovodí, že právě takto označená informace má potenciál ohrozit bezpečnost republiky.

Listina základních práv a svobod skutečně umožňuje omezit právo na informace a právo na svobodu projevu, na základě zákona, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti.

Tyto pojmy nejsou bezobsažné, jako vyjádření ministra vnitra a obecně politiků poslední dekády. Ochrana práv a svobod druhých zahrnuje jistě projevy hrubé pomluvy, návod k potlačování práv národnostních menšin a nenávistné projevy, které by měly potenciál podněcovat k násilí ke skupině jiných lidí a ohrožení jejich životů. Veřejnou bezpečnost mohou ohrožovat výzvy k veřejnému násilí, rabování, útokům na cíle strategické infrastruktury či orgány veřejné moci. Ochrana veřejného zdraví může být ohrožena například reklamou na jedy či jinak závadné prostředky, které by byly vydávány za léčiva a dodávány na trh. Ohrožení mravnosti typicky ohrožuje šíření dětské pornografie. A v otázce bezpečnosti státu, si lze představit, že pokud někdo na veřejné internetové síti sdílí informace o pozicích vojsk, o složení armády, o umístění strategických cílů, zejména v době, kdy je stát reálně ohrožen cizí armádou a tyto informace tak jsou dostupné nepříteli, lze považovat zamezení šíření takových informací za žádoucí.  Není náhodou, že většina těchto jednání je současně také popsána v trestním zákoníku jako trestné činy a o jejich škodlivosti tedy není výraznějších pochyb. Nicméně tomu také odpovídají situace, za kterých Listina základních práv a svobod umožňuje využití prostředků cenzury. Trestní právo lze využít pouze jako ultima ratio, tedy poslední možnost, pokud nelze ochrany společnosti dosáhnou prostředky jinými, přiměřenějšími. Pokud právní řád umožňuje omezit svobodu slova a právo na informace v souvislosti s trestnými činy či jinak podobně závažným jednáním, pak cenzuru není možné používat v situacích méně závažných, přestože by se to jistě některým osobám hodilo.

Může snad být ohrožením státu sdílení informace, která neodpovídá názoru vysokého státního úředníka, názoru někoho, kdo se označuje za odborníka, úzu, který zastávají hromadné sdělovací prostředky nebo dokonce v rozporu s přesvědčením většiny společnosti?

Trestní zákoník nezná žádný trestný čin, který by se označoval jako nesouhlas se státní ideologií. Názory státu nevznikají samy od sebe, ale podle toho, co si myslí a jak jednají ti, kteří jsou vedením státu pověřeni. A právě svoboda slova a projevu a právo na informace jsou těmi prostředky, kterými je možné postoje státu regulovat a ovlivňovat. Pokud někdo projevuje touhu tyto názory potlačovat, pak je evidentní, že jeho zájmem není ochrana bezpečnosti státu, ale zamezení vlivu na jeho názor, jeho postoj či jeho přesvědčení, navození iluze jednotného státního postoje a tedy upevnění moci. K prostředkům cenzury tedy budou sahat ti, kteří nejsou schopni svoji pravdu obhájit, ti, kteří si ve svých názorech a postojích nejsou jistí a obecně jejich osobnost není dostatečně silná, aby oponentuře čelila. S bezpečností státu to nemá nic společného. Naopak, užívání cenzury tam, kde nemá místo, ohrožuje základy demokratického právního státu a je větším ohrožením republiky, než když někdo na internetu zveřejní informaci, která není podložená nebo možná není pravdivá. Jediným přípustným řešením takové situace musí být ověření informace a poskytnutí její pravdivé varianty, nikoli její zákaz. Pokud se snad někdo domnívá, že zákazem informace dojde k jejímu zmizení, tak je na hlubokém omylu. Ani v dobách nejhlubší normalizace oponentní názory nezmizely, ale šířily se samizdatem a undergroundem. Čeho jiného docílí ministerstvo vnitra tím, že zakáže šíření skutečně nebezpečné informace, než toho, že se taková informace bude šířit dál, jinými způsoby a s puncem většího významu, když byla státem zakázaná?

Pokud někdo nebo něco skutečně ohrožuje bezpečnost a demokratické základy našeho státu, pak je to osoba ministra vnitra a úředníci, kteří bez jakékoli oponentury plní jeho pokyny. Je to současná vláda, která nekriticky přijímá jakékoli rozhodnutí úřadníků Evropské unie, bez ohledu na to, za nepoškozuje zájmy České republiky a českých občanů. Vláda, která bez mrknutí oka vydává miliardové částky z veřejných rozpočtů na podporu zájmů cizích mocností a těm, kteří vyjádří jiný názor vyhrožuje trestním stíháním prostřednictvím orgánů státu. Jak si vynutit poslušnost každého jednotlivého příslušníka si na ministerstvu vyzkoušeli, když jim nezákonně nařídili očkování proti nemoci, která téměř nikoho z nich reálně neohrožovala a prostředkem, který objektivně nemohl zajistit fungování bezpečnostního sboru a vyhrožovali vyhozením těm, kteří by se snad nepodřídili. Jednala tak minulá vláda a ta současná si ponechala dostatečný prostor na to, aby tento efekt ještě náležitě využila, než pod tlakem okolností povinnost očkování zrušila.

Je jen na nás, zda chceme mít ve vedení státu osobnosti, které nejsou schopny ustát míru kritiky a bojují proti ní nástroji totalitních režimů a příslušníky, kteří se osobně a obětavě starají o bezpečnost našich občanů, vydírají, aby si vynutili jejich poslušnost nebo si zvolíme zástupce, kteří budou vadné informace vyvracet informacemi správnými, nebudou se bát diskuze s oponenty, přijmou i jiný názor a budou respektovat právo každého svůj názor svobodně vyjádřit a ke svým podřízeným budou zachovávat patřičný respekt a úctu. My jsme PRO!

Share on Facebook
Facebook
Sdílet...
Rubriky
Jindřich Rajchl Právo

Otevřený dopis pro JUDr. Igora Stříže

V Praze, den 27.2.2022

JUDr. Igor Stříž
Nejvyšší státní zástupce
Jezuitská 585/4,
602 00 Brno

Vážený pane nejvyšší státní zástupce,

coby občan této země jsem hluboce znepokojen a coby advokát s více než dvacetiletou praxí jsem zcela šokován Vaším veřejným prohlášením, či spíše výhrůžkou, že orgány činné v trestním řízení jsou připraveny monitorovat a následně trestně stíhat veřejné projevy podpory či souhlasu s útokem Ruské federace na Ukrajinu ze strany občanů České republiky.

Všechna státní zastupitelství totiž ze zákona musí vždy a za všech okolností zůstat zcela apolitickými a měřit všem stejným metrem, bez ohledu na to, jaká je oficiální politika aktuálně zvolené vlády. Nejvyšší státní zastupitelství by se tímto imperativem mělo řídit ještě důsledněji. Ač nejsem naivní a jsem si vědom, že ne vždy tomu tak po roce 1989 bylo, nezaregistroval jsem jediný případ, kdy by se hlava prokuratury naší země takto otevřeně propůjčila oficiální vládní a stranické linii a veřejně pohrozila občanům naší země kriminalizací veřejného projevu jejich svobodného názoru. Váš krok považuji za flagrantní porušení Vaší povinnosti jednat vždy a za všech okolností nestranně a bez ovlivnění ze strany vrcholných politických představitelů této země.

S ohledem na Vaše zkušenosti z období před rokem 1989, kdy jste byl členem KSČ a působil jste jako vojenský prokurátor, jsem byl přesvědčen, že se budete zcela naprosto zásadně vyvarovat krokům, které by mohly vyvolat dojem, že v naší zemi bude znovu umožněno projevovat pouze jeden jediný názor, jenž bude diktován oficiálními vládními kruhy. Jistě se z dob socialistické totality pamatujete případy, kdy byli lidé trestně stíháni a odsuzováni za projevený nesouhlas s oficiální politikou strany. Nicméně ani tehdy nedošlo dle mých znalostí k tomu, že by byl stíhán někdo jen proto, že by například veřejně prohlásil, že schvaluje vojenskou misi USA ve Vietnamu. Byl jsem přesvědčen, že ve Vás tehdejší zkušenost musela zanechat silné memento, jak ošidné a pro demokracii smrtelné je spojit služby veřejných žalobců s oficiální doktrínou exekutivní moci, která se vždy a ve všech režimech snaží vyvíjet tlak k unifikaci názorů veřejnosti ve svůj prospěch. Proto jsem nevěřícně četl řádky, jež bezpochyby dokazují, že jste propůjčil svůj úřad k nezákonnému využití norem trestního práva ve prospěch snahy o okleštění svodného projevu politického názoru, jenž je základním pilířem jakéhokoliv demokratického státu.

Současný vojenský konflikt na Ukrajině představuje bezesporu nesmírnou tragédii pro místní obyvatele a v konečném důsledku i pro Evropu a celý svět. Nicméně názory na příčiny jeho vzniku a míry zavinění jednotlivých stran, jež se jej účastní, se mohou naprosto zásadně lišit dle úhlu pohledu každého jednoho člověka dle jeho vlastních zkušeností a osobních, často vysoce emocionálních prožitků. Jistě si všichni, včetně Vás, dokážeme představit, že pro ty osoby, jejichž známí, přátelé, či dokonce členové rodiny z řad ukrajinské národnosti byli po vstupu vojsk Ruské federace zraněni či usmrceni, budou považovat tento akt za vojenskou agresi a prezidenta Vladimira Putina za válečného zločince. Avšak stejně tak jistě existují lidé, jejichž známí, přátelé či příbuzní z řad ruské národnosti byli zraněni či usmrceni při ukrajinsko-ruských konfliktech v období před zahájením této válečné operace, kteří budou krok ruské strany vnímat jako zcela důvodný a budou jej veřejně obhajovat. Skutečně jste přesvědčen, že tito lidé představují společenské nebezpečí pro naše spoluobčany a že je Vaším úkolem tyto lidi vyhledávat a trestně stíhat? I kdybyste tak učinil, tak mi věřte, že dosáhnete pouze stejného efektu, jako dosáhla KSČ potíráním projevů oponentních politických názorů před rokem 1989. Ti lidé skutečně svůj názor nezmění, jen to již nebudou říkat veřejně, ale pouze mezi sebou. A svou neodůvodněnou persekucí je v jejich postojích ještě více utvrdíte a učiníte je ještě odhodlanějšími za svoje přesvědčení ze všech sil bojovat. Právě Vy byste to měl vědět z Vašeho předlistopadového působení mnohem lépe než já.

Stejně tak by Vám mělo být známo, že názory na příčiny vzniku jakéhokoliv vojenského konfliktu v naší historii bývají velmi různorodé a v čase proměnlivé. Pokud to nevíte, tak v německých zemích se námi oslavované husitské vojenské tažení dodnes považuje za období temna, kdy byla celá města brutálně vyvražďována ze strany českých protestantských plenitelů a vrahů.

Nicméně nemusíme zacházet ani tak daleko do historie – opravdu jsem bytostně zvědav, zda budete s ohledem na požadavek rovnosti občanů před zákonem podobně trestně stíhat osoby schvalující invazi vojsk USA do Iráku v roce 2003 pod dnes prokazatelně vědomě falešnou záminkou o existenci zbraní hromadného ničení na území tohoto státu. Nebo snad není válka jako válka a jeden ukrajinský život má jinou cenu než život irácký?

Jsem si jist, že city a emoce mnoha tisíců lidí jsou u nás v současné době velmi rozjitřeny. Naprosto chápu, že se mnohých lidí může osobně dotýkat jeden či druhý názor a dokonce jim i působit citové rozrušení. Přesto není úlohou trestního práva tyto jevy řešit, či do nich jakkoliv ingerovat. Tím totiž pouze a jen přiléváte olej do ohně. Už samotné Vaše vyhlášení považuji za velmi nešťastný krok. Pokud by se mělo následně zmaterializovat ve formě konkrétních trestních úkonů proti jednotlivým osobám, pak by takový stav nevratně narušil důvěru občanů naší země v nestrannost našeho právního systému. A to jsou škody, jež jsou ze své povahy zcela nevratné.

Vláda jakékoliv země by si neměla ulehčovat svou povinnost vysvětlovat svým občanům politické postoje, které prosazuje a zastává, tím, že oponentní názory prostě a jednoduše vyloučí z veřejného prostoru. Již dosti tomu, že se v řadě případů připojují k této flagrantní snaze omezovat svobodnou soutěž pluralitních názorů naše média. Pokud by se do této kampaně měly zapojit i orgány činné v trestním řízení, jednalo by se o zřejmý návrat cenzury a politiky jediné možné pravdy do naší země.

A to myslím opravdu nechce nikdo z nás.

Je mi jasné, že Vaše slova již zpět nevezmete a ani se za ně neomluvíte, nicméně Vás alespoň zdvořile žádám – vzpomeňte si na temné období jednotné stranické linie před rokem 1989, probuďte v sobě své právní já a dále se nepropůjčujte politickým hrám naší vlády. Víra v právní systém v naší zemi již byla značně poškozena v letech předchozích. Pokud skutečně sáhnete k aktivní realizaci Vašeho prohlášení ze dne 26.2.2022, zasadíte jí další zdrcující ránu, kterou budeme muset společně zacelovat mnoho a mnoho dalších let.

Závěrem bych chtěl deklarovat, že je mi líto každého vyhaslého života v důsledku zcela zbytečného vojenského konfliktu na území Ukrajinské republiky. Ovšem kriminalizací názorů našich občanů na příčiny vzniku tohoto spletitého mezinárodního konfliktu jim jej skutečně nevrátíme. Čeho naopak dosáhneme zcela spolehlivě, to je další okleštění svobody slova na našem území a prohloubení již tak značně dramatických příkopů mezi jednotlivými názorovými skupinami v naší společnosti.

Pamatujte na slova George Orwella, že pokud svoboda slova něco znamená, pak je to právo říkat ty věci, které lidé nechtějí slyšet. Právní stát existuje pouze tam, kde i politické názory, které se mohou většinové populaci zdát oprávněně amorální či opovrženíhodné, nejsou z právního hlediska nijak postihovány. Jinak není dána svoboda projevu, a tudíž ani nelze takový stát považovat za demokratický.

Dovolím si uzavřít tento svůj dopis nikoliv slovy svými, nýbrž komentářem č. 34 Výboru Spojených národů pro lidská práva:

„Jde o právo, z nějž Pakt nepřipouští žádné výjimky či omezení. Svoboda názoru dopadá na právo změnit názor kdykoli a z jakéhokoli důvodu si osoba svobodně přeje. Nikdo nesmí být ani podroben jakémukoli omezení práv zaručených Paktem z důvodu svých skutečných, vnímaných či předpokládaných názorů. Jsou chráněny všechny druhy názoru, včetně názorů politické, vědecké, historické, morální či náboženské povahy. Obtěžování, zastrašování či stigmatizace osoby, včetně uvěznění, zadržení, souzení či vazby z důvodu názorů, které by mohla zastávat, představuje porušení článku 19 odst. 1.“

Velmi bych si přál, abyste v tomto komentáři nalezl inspiraci pro své další kroky.

V úctě

JUDr. Jindřich Rajchl

Share on Facebook
Facebook
Sdílet...