Rubriky
Bezpečnost Členové PRO Homepage Ondřej Svoboda

Reakce na výroky generálmajora Karla Řehky, náčelníka Generálního štábu Armády ČR

K výrokům generálmajora Karla Řehky, náčelníka Generálního štábu Armády ČR (ČTK 25. ledna 2023)

https://www.ceskenoviny.cz/zpravy/rehka-v-pripade-valky-nato-s-ruskem-by-stat-musel-vyberove-mobilizovat/2316173

Dne 25. ledna 2023 vydala ČTK na svém webu článek vycházející v rozhovoru s náčelníkem Generálního štábu AČR generálmajorem Karlem Řehkou, který obsahuje některé výroky, jež stojí za hodnocení, neboť se bytostně dotýkají všech občanů ČR a demonstrují do jisté míry způsob uvažování ministryně obrany, na základě jejíhož aktivního přístupu byl Řehka do funkce jmenován, a vůbec přístup celé vlády k bezpečnostní situaci ČR a jejím mezinárodně právním zájmům.


Pokud by byla válka mezi NATO a Ruskem například na východním křídle aliance mimo české území, okamžitě by se to České republiky dotklo a pouze profesionální armáda by nestačila. „Bude se muset zapojit celá společnost, bude se muset minimálně výběrově mobilizovat, ať už lidé nebo věcné zdroje materiálu,“ uvedl. Česko by se podle něj stalo legitimním cílem, protože by se přes jeho území například přesouvaly spojenecké jednotky. Poukázal na to, že řada prostředků používaných ve válce na Ukrajině může doletět až na území ČR. „Takže myslet si, že se to nedotkne našeho teritoria, je prostě naivní,“ uvedl.


V prvé řadě si lze těžko představit, že by mohlo dojít k válce, jejímž účastníkem by bylo NATO. Když už, tak by se zřejmě do války mohl dostat některý ze států, který je členem Severoatlantické aliance, což ale samo o sobě neznamená, že by se staly součástí ozbrojeného konfliktu všechny státy aliance. Z článků 5 a 6 Washingtonské smlouvy 1 (kterou bylo založeno NATO) vyplývá, že k fikci účasti všech států aliance dochází pouze v případě ozbrojeného útoku na některou z členských zemí nebo území, které se považují za její součást. I kdyby k takovému útoku na některou z členských zemí došlo, ani to by neznamenalo automatické zapojení všech zemí do ozbrojeného konfliktu, neboť v článku 5 se členské státy zavazují podniknout takovou akci, kterou budou považovat za nutnou. Jednou z těchto akcí může být i akce ozbrojená, ale zároveň také nemusí.

Co je na vyjádření náčelníka generálního štábu ale zásadní, je jeho nepochopení rozdílu mezi válkou nějakého členského státu NATO s Ruskem mimo území ČR a stav ohrožení státu nebo válečný stav, který by ohrožoval přímo bezpečnost České republiky.


Dle zákona č. 585/2004 Sb. není možné mobilizovat obyvatelstvo mimo stav ohrožení státu nebo válečný stav. Pokud náčelník generálního štábu hovoří o mobilizaci, pak by musel předpokládat, že bude válečný stav nebo stav ohrožení státu pro území České republiky vyhlášen. Přesto ale hovoří i o tom, že bude NATO bojovat mimo území České republiky. Takové spojení je značně nepochopitelné a buď si náčelník není vědom toho, kdy může obyvatelstvo mobilizovat, nebo předpokládá, že válečný konflikt jiného členského státu aliance znamená automaticky stav ohrožení všech členských států, včetně České republiky. Nic takového ale z článku 5 Smlouvy o NATO nevyplývá a nelze si ani dost dobře představit, pokud by například Rusko válčilo s některým z Pobaltských států, že by v USA vyhlašovali stav obdobný našemu válečnému stavu.


Na druhou stranu, pokud by generálmajor Řehka předpokládal, že by ozbrojené napadení jiného členského státu automaticky znamenalo vojenské zapojení všech ostatních členských států, pak by bylo k dispozici přes 3 milióny profesionálních vojáků, které mají členské státy aliance ve svých armádách. Z jakého důvodu by potom potřeboval mobilizovat české obyvatelstvo? Jedině z jednoho důvodu. Pokud by Česká republika spěchala splnit svůj alianční závazek poskytnout napadenému státu vojenskou pomoc a ostatní členské státy by to neučinily. V takovém případě by ale docházelo k porušování jedné ze základních zásad mezinárodního práva, zásady reciprocity, a v takovém případě by neexistoval důvod v takovém smluvním vztahu s ostatními státy setrvávat. Ve chvíli, kdy by Česká republika plnila své alianční závazky, zatímco ostatní členské státy by své závazky neplnily, pak bychom byli jen jakýmisi „užitečnými idioty“, kteří obětují vlastní personální a materiální zdroje ve
prospěch někoho jiného, o ochraně zájmů a bezpečnosti České republiky by pak nemohla být řeč. Právě naopak – takové jednání by spíš bezpečnost České republiky ohrozilo.


Za značně rizikové potom vnímám obecně Řehkovo vyjádření v tom smyslu, že NATO a Českou republiku považuje v podstatě za jeden subjekt, přičemž je ochoten ve prospěch NATO dát v oběť české občany a materiál, ale zároveň předpokládá, že ostatní členské státy to neudělají. Tímto svým nahlížením naprosto evidentně popírá zájmy České republiky a staví je na úroveň nižší, na úroveň podřízenosti zájmům aliance, u jejíchž ostatních členů ale současně předpokládá, že se stejně submisivně chovat nebudou. Tímto svým přístupem už z podstaty ohrožuje samotnou suverenitu a svébytnost České republiky (do jisté míry ale i účinnost celého systému kolektivní obrany, založeného Smlouvou o NATO).


(čl. 5 Washingtonské smlouvy: „Smluvní strany se dohodly, že ozbrojený útok proti jedné nebo více z nich v Evropě nebo Severní Americe bude považován za útok proti všem, a proto odsouhlasily, že dojde-li k takovému ozbrojenému útoku, každá z nich uplatní právo na individuální nebo kolektivní obranu, uznané článkem 51 Charty Spojených národů, pomůže smluvní straně nebo stranám takto napadeným tím, že neprodleně podnikne sama a v souladu s ostatními stranami takovou akci, jakou bude považovat za nutnou, včetně použití ozbrojené síly, s cílem obnovit a udržet bezpečnost severoatlantické oblasti. Každý takový útok a všechna opatření učiněná v jeho důsledku budou neprodleně oznámena Radě bezpečnosti. Tato opatření budou ukončena, jakmile Rada bezpečnosti
přijme opatření nutná pro obnovení a zachování mezinárodního míru a bezpečnosti.“)


To ale není vše. V závěru rozhovoru Řehka pronesl další výroky, nad kterými mysl logicky uvažujícího člověka nemůže zůstat chladná.


Pro Česko je extrémně důležité pomáhat Ukrajině nejen z morálních důvodů, ale i kvůli zajištění vlastní bezpečnosti, řekl ČTK Řehka. Rusko označil za agresora a potenciálního protivníka, poukázal na jeho nepřátelské chování. Zdůraznil, že pokud by Rusko ovládlo Ukrajinu, pro Česko by to znamenalo nutnost mnohem výraznějšího navýšení výdajů na obranu.


„Je extrémně důležité pomáhat Ukrajincům. Protože oni tu hrozbu brzdí, oslabují ji a drží ji od nás. Není to jenom o tom, že to je morálně správně, ale my to potřebujeme i z hlediska naší obrany,“ řekl. Pokud by podle něj západní státy Ukrajině nepomáhaly, Rusko ji „převálcuje“. „Budeme pak mít Rusko na hranici aliance, bude ještě povzbuzenější a agresivnější. A my pak budeme muset daleko více investovat do obrany a bude to pro nás daleko nebezpečnější situace,“ doplnil.


Náčelník generálního štábu tedy považuje za extrémní riziko, pokud by Rusko převálcovalo Ukrajinu a posunulo by hranice svého území až na hranici členských států NATO. To by podle Řehky znamenalo pro naši republiku zvýšené riziko, které by si vyžadovalo daleko více investovat do obrany a bude to pro nás daleko nebezpečnější situace.


Je ale možné, to z vyjádření náčelníka není zcela zřetelně pochopitelné, že za toto ohrožení nepovažuje stav, kdy bude Rusko povzbuzenější a agresivnější. Tak jako tak, úvahy a snahy západních mocností o přijetí Ukrajiny do NATO byly jedním ze zásadních důvodů, které vůbec k současné situaci na Ukrajině vedly. Znamená to tedy, že pokud by Ukrajina do NATO přijata byla, a tím by aliance posunula území svého výsadního vlivu na hranici s Ruskem, museli bychom také daleko více investovat a připravovat se na válku s Ruskem? Pokud by i podle Řehky takový krok zvýšil riziko světového konfliktu, nebyl by v rozporu s článkem 1 Smlouvy o NATO? A pokud je pro Řehku rizikovější povzbuzenost a agresivita Ruska, má na to nějaký vliv, zda bude mít hranici s Ukrajinou nebo se Slovenskem? Nejedná se tedy jen o prázdný argument, kterým si současná vláda vytváří alibi pro bezhlavé utrácení peněz daňových poplatníků ze státního rozpočtu za tzv. přezbrojení armády? Není to jen nedomyšlený příběh, jak zavřít ústa těm, kdo kritizují, že se každý občan ČR prostřednictvím vlády dál a dál zadlužuje, aby půjčené peníze mohla vláda posílat a „spálit“ na území Ukrajiny, pod falešnými heslem, že Ukrajinci brání naši svobodu a že tím bráníme naše civilní obyvatelstvo před jinak, prý, nutnou mobilizací?


Generálmajor Karel Řehka byl jmenován do funkce náčelníka generálního štábu 15. června 2022 za poněkud nestandardních okolností. Jednak nebyl vojákem v činné službě, neboť byl do 20. června ředitelem NÚKIBu, takže musel být nejprve přijat zpět do služebního poměru v armádě, nebyl vůbec členem generálního štábu a povýšen do hodnosti generálmajora byl týden po svém jmenování 22. června 2022. Je evidentní, že zájem na tom, aby náčelníkem generálního štábu byl právě Řehka, byl poměrně značný. Pokud pak z úst této osoby zaznívají výroky, které jsou obsaženy výše, v kontextu dalších proválečných vyjádření zejména předsedy vlády, ministryně obrany a ministra vnitra, není zcela jasné, co jeho jmenováním sledovali ti, kteří se o to tak snažili, a kam pod jejich vedením Česká republika směřuje. Co je ale jisté, že v tichosti, bez pozornosti médií, dochází ke změnám právních předpisů, které umožňují ve větším rozsahu zasahovat do soukromí lidí, vládě svěřují stále více pravomocí, to vše za podpory proválečné argumentace, jejímž příkladem jsou i výroky generálmajora Řehky, to vše v rozporu s doktrínou OSN i NATO, založenou na povinnosti členských států činit vše pro mírové řešení mezinárodních sporů. Veřejnost by nyní měla zpozornět, probudit se z letargie a nezájmu o veřejné dění, protože je dost možné, že se jich v brzké budoucnosti následky jednání těchto lidí budou bytostně dotýkat.

1 https://www.nato.int/cps/en/natohq/official_texts_17120.htm?selectedLocale=cs

Rubriky
Bezpečnost Homepage Petr Vacek Zahraniční politika

Putin v Haagu? Překážka od USA. Irák, Jugoslávie… Právník vynesl překvapení

Mezinárodní trestní soud v Haagu není uznáván Spojenými státy a v jeho celku ani Ukrajinou, poznamenává právník, exdiplomat, znalec mezinárodního práva a místopředseda strany PRO Petr Vacek v souvislosti s voláním, že ruský prezident má být stíhán coby válečný zločinec. Srovnávat válku na Ukrajině s invazí USA do Iráku? „Nejenže se porovnávat dá, ale do značné míry i musí,“ soudí Vacek. „Válka v Jugoslávii byla až do konfliktu na Ukrajině největším selháním světového společenství. Letecké bombardování mělo dle mého soudu všechny znaky válečných zločinů v širším slova smyslu,“ dodává pak k událostem v Jugoslávii.

Ač to pro leckoho nezní moc věrohodně, i válka má svá pravidla, která jsou obsažena ve smlouvách zvaných ženevské konvence, ale i v řadě dalších mezinárodních zákonů a dohod. Za jejich porušení by měly být stíhány osoby zodpovědné za zločin genocidy, zločiny proti lidskosti, válečné zločiny nebo zločin agrese. Jak to je ve skutečnosti se stíháním válečných zločinů? Nezůstává ten záměr z politických důvodů jenom na papíře? Neplatí i v těchto případech rčení, že všichni jsme si rovni, jen někteří jsou si rovnější?

Válečné právo bylo kodifikováno ještě dlouho před vznikem ženevských konvencí. První novodobé písemné kodifikace vznikly na haagských mírových konferencích na přelomu předminulého století a sjednotily do té doby více či méně respektovaná obyčejová pravidla. Tyto úmluvy obsahovaly tzv. doložku si omnes, tedy byly aplikovatelné jen mezi smluvními stranami. Jakkoliv byla tato doložka vyloučena pozdějšími Ženevskými úmluvami o ochraně obětí války, máte pravdu v tom, jako by její duch žil v politické rovině i nadále. Mezinárodní společenství nikdy nemělo větší problém stíhat a trestat válečné zločiny a zločiny proti lidskosti, které byly spáchány na území rozvojových nebo z globálního hlediska méně významných států. Bez větších problémů tak byly rezolucemi Rady bezpečnosti OSN v roce 1993, 1994 a 2002 ustanoveny ad hoc trestní tribunály pro bývalou Jugoslávii, Rwandu a Sierra Leone. S většími problémy se již potýkalo ustanovení stálého Mezinárodního trestního soudu a nutno říci, že počátečnímu entuziasmu navzdory tento soud do něj vkládaná očekávání dosud nenaplnil a velmi pravděpodobně se tak ani v budoucnosti nestane.

Pokud se mě tedy ptáte, zda jsou si některé státy v případě stíhání válečných zločinů rovnější, pak musím s politováním konstatovat, že nepochybně ano. Velcí hráči současného světa ukazují svoji pokryteckou tvář, když principy mezinárodního válečného a humanitárního práva jsou připraveni vždy hlásat a prosazovat v zemích tzv. třetího světa, v případě vlastních zájmů jim však mnohdy toto odhodlání zcela chybí, resp. je jejich postupem zcela účelově mařeno až vyloučeno. A abychom byli zcela adresní, tyto novodobé farizeje musíme hledat zejména mezi stálými členy Rady bezpečnosti OSN s právem veta, tedy především mezi USA, Ruskem a nepochybně i Čínou.

Je v Ženevských úmluvách či jinde ošetřena skutečnost, že je mnohem snazší připsat válečný zločin vojákovi, který ho spáchal, než vůdci, resp. veliteli, který ho nařídil? Mám tím na mysli to, že voják se za války stěží může vzepřít rozkazu, ale přitom ho jeho uposlechnutí nezbavuje trestní odpovědnosti.

S ohledem na to, že v obecném chápání jsou za válečné zločiny považovány všechny níže uvedené zločiny, lze tedy s uvedeným hodnocením souhlasit. Velmi totiž záleží na tom, o jaký zločin se jedná (míra jeho závažnosti se nepochybně vždy promítá do složitosti a délky celého trestního procesu), v jaké jurisdikci je trestní řízení vedeno a jaké je postavení pachatele v rámci státní či vojenské hierarchie, neboť toto často vylučuje reálnou možnost jeho stíhání či potrestání.

Pokud je zločin vyšetřován a stíhán v národní jurisdikci a na základě příslušné vnitrostátní právní úpravy, pak tak činí většinou jeden z přímých účastníků ozbrojeného konfliktu a osoba (nebo jejich skupina), která je označována za pachatele, je poměrně rychle postavena před soud a i odsouzena. Nelze při tom přehlédnout, že rychlost soudního jednání a tvrdost vynesených trestů je často motivována politicky a o naplnění standardů spravedlivého trestního procesu tak lze často s úspěchem pochybovat.

Pokud se jedná o moderní mezinárodní trestní právo, pak toto rozděluje čtyři okruhy zločinů. Jejich trestnost je stanovena přímo mezinárodním právem a souzeni tak mohou být i občané států, kde takovýto zločin v právním řádu zakotven není. Budeme-li brát v potaz možnou četnost těchto zločinů, pak lze tyto posloupnosti řadit v posloupnosti válečných zločinů, zločinů proti lidskosti, zločinů genocidy a zločinů agrese.

Můžete popsat, co přesně se za těmito jednotlivými zločiny skrývá?

Válečné zločiny jsou porušením zásadních norem mezinárodního humanitárního práva, které se uplatňuje za ozbrojeného konfliktu. Tato porušení se mohou týkat jak haagského práva, zakazujícího některé způsoby vedení ozbrojeného konfliktu včetně nepřípustných prostředků v tomto boji užitých (zbraně hromadného ničení), tak práva daného ženevskými konvencemi, jež chrání oběti válek, například raněné vojáky a válečné zajatce, civilní obyvatelstvo.

Zločiny proti lidskosti jsou násilná jednání spáchaná v rámci rozsáhlého nebo systematického útoku proti civilnímu obyvatelstvu. Tyto zločiny sice nemusí přímo souviset s ozbrojeným konfliktem, ve většině případů jsou však páchány v jeho rámci a nevylučuje se tak jejich souběh s válečnými zločiny.

Rubriky
Ekonomika Homepage Zdravotnictví

Individuální účty dávají čím dál větší smysl

V ČR je veřejné zdravotnictví dostupné, na vysoké úrovni a více méně bez přímé úhrady pacientem. Samozřejmě i u nás jsou obory s větší mírou spoluúčasti, ale to k věci patří a my pacienti to chápeme.

Rostoucí náklady (v posledních letech rostoucí rapidně) vyvolávají otázku, jak dál, zdali zdravotní péče není přefinancována, nebo alespoň, kde „vzít“ na zdravotní péči více potřebných peněz. Státní rozpočet je nemá, což se letos ukázalo snížením plateb za tzv. státní pojištěnce rozhodnutím našeho parlamentu. Přesto odmítám tvrzení, že české zdravotnictví další „zdroje“ nepotřebuje. Kdyby tomu tak bylo, tak by naše nemocnice zářily novotou a lékařů i sester bychom měli nadbytek. Tomu ale tak není. Řada nemocnic je sice opravených, ale řada také ne. A v oblasti personálu to je problém ještě větší. Relativní nedostatek lékařů je dán odborností a místem a nedostatek zdravotních sester je až na výjimky absolutní.

Náklady na zdravotní péči rostou, a to z řady důvodů. Především jde o stárnutí naší populace, kdy roste podíl pacientů ve vyšším věku a ti potřebují více zdravotní péče. Nové metody terapie i prevence s každoročním nárůstem nákladů o několik miliard korun a také vyšší „laické“ vzdělání pacientů a dostatek (ne vždy validních) informací nás stojí další peníze. A my sami zdravotníci také již nechceme na úkor svých platů „dotovat“ náklady na zdravotní péči. A také rychle rostou náklady na energie, dopravu, služby a podobně.

Řada ekonomů a dalších odborníků se zamýšlí nad tím, jak do zdravotnictví „poslat“ více peněz. Připouští možnost obnovy poplatků za pobyt v nemocnici, či za větší spoluúčast na některých (ptám se kterých?) výkonech nebo léčbě. Opět je nyní řešena možnost připojištění k povinnému veřejnému zdravotnímu pojištění. Jistě za úvahu nebo diskuzi to stojí, ale v konečném důsledku půjde spíš jen o jednotky miliard korun než větší pomoc.

Zdravotní pojišťovny, aby vůbec zvládly nároky spojené s financováním zdravotní péče, do systému úhrady již před lety zavedly řadu limitujících mechanismů, které nutí zdravotnická zařízení šetřit. Ale to nestačí. Teprve, když budeme šetřit všichni, tak se to skutečně projeví. To mě vede k „oprášení“ myšlenky tzv. individuálních účtů, kdy úspory každého z nás mohou mít přínos v nějakém bonusu opět každému z nás, kteří něco ušetříme. Jde o metodu, kdy bez ohledu na výši našich plateb do veřejného zdravotního pojištění, budou naše výdaje vztaženy k průměrné úhradě na jednoho pojištěnce dané pojišťovny, korelovány s věkem, pohlavím a místem (například v rámci Prahy a Středočeského kraje) a část případné úspory odvozené od referenčních dat se nám „vrátí“ zpět na náš individuální účet jako bonus k dalšímu využití kupříkladu na stomatologickou péči, lázeňskou péči nebo doplatky za léky. Veškeré informace budou pro konkrétního pojištěnce dostupné on-line. Jde o to nikoliv šetřit na nezbytné péči ale na duplicitních vyšetřeních, výkonech atd. Výhrady typu, že lékař má vždy „navrch“ nad pacientem zazní, ale jsou zavádějící. Argumentační možnosti pacienta vůči lékaři jsou často omezené, ale v některých případech nikoliv: Mám na mysli například odběry krve duplicitní u praktiků a specialistů, stejná vyšetření tam nebo jinde… Zkrátka je třeba vyvolat zájem o úspory u všech zúčastněných. Vždyť každý by si mohl (a může už nyní) na svém účtu zkontrolovat, jaké peníze na jeho zdravotní péči šly.

Myslím, že tímto způsobem je možno ušetřit ročně i několik desítek miliard korun. Zvláště, když součástí každé zprávy od lékaře bude i výčet na zdravotní pojišťovnu vykázaných výkonů včetně ceny. Jde o nás všechny pacienty, zdravotníky i zdravotní pojišťovny. Prosím zamysleme se nad tím.

MUDr. Marek Zeman, MBA.

Rubriky
Bezpečnost Homepage Ondřej Svoboda

Cenzura jako bezpečnostní nástroj

Je cenzura přípustným nástrojem bezpečnostní politiky?

V posledních dnech, týdnech a měsících jsme ze strany státní moci vystaveni úkazu, který měl raději zůstat zapomenut na smetišti dějin, úkazu, který se bytostně dotýká samé podstaty svobodné demokratické společnosti, a který její existenci ohrožuje ba dokonce zcela popírá, a proto je, i v kontextu historického vývoje českého národa, Listinou základních práv a svobod výslovně zakázán ve třetím odstavci článku 17: „Cenzura je nepřípustná“. Ministerstvo vnitra dokonce připravuje zákon, na jehož základě má být možné vypínat webové stránky zveřejňující nevhodné informace, rozumějme tedy, ministerstvo zcela otevřeně hodlá zavést v podobě zákona do právního řádu České republiky nástroj, kterým na základě dosud nejasných podmínek hodlá realizovat činnost, za kterou na diplomatické úrovni Česká republika odsuzuje totalitární režimy jako Čína, Rusko nebo Severní Korea.

Jediný důvod, který z úst ministra vnitra v této souvislosti zaznívá, je ochrana společnosti. Ochrana občanů před škodlivými informacemi, které údajně ohrožují bezpečnost České republiky. Co jsme se od ministra vnitra už nedozvěděli je to, kdo rozhodne, co je škodlivá informace, na základě jakých důkazů a z čeho dovodí, že právě takto označená informace má potenciál ohrozit bezpečnost republiky.

Listina základních práv a svobod skutečně umožňuje omezit právo na informace a právo na svobodu projevu, na základě zákona, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti.

Tyto pojmy nejsou bezobsažné, jako vyjádření ministra vnitra a obecně politiků poslední dekády. Ochrana práv a svobod druhých zahrnuje jistě projevy hrubé pomluvy, návod k potlačování práv národnostních menšin a nenávistné projevy, které by měly potenciál podněcovat k násilí ke skupině jiných lidí a ohrožení jejich životů. Veřejnou bezpečnost mohou ohrožovat výzvy k veřejnému násilí, rabování, útokům na cíle strategické infrastruktury či orgány veřejné moci. Ochrana veřejného zdraví může být ohrožena například reklamou na jedy či jinak závadné prostředky, které by byly vydávány za léčiva a dodávány na trh. Ohrožení mravnosti typicky ohrožuje šíření dětské pornografie. A v otázce bezpečnosti státu, si lze představit, že pokud někdo na veřejné internetové síti sdílí informace o pozicích vojsk, o složení armády, o umístění strategických cílů, zejména v době, kdy je stát reálně ohrožen cizí armádou a tyto informace tak jsou dostupné nepříteli, lze považovat zamezení šíření takových informací za žádoucí.  Není náhodou, že většina těchto jednání je současně také popsána v trestním zákoníku jako trestné činy a o jejich škodlivosti tedy není výraznějších pochyb. Nicméně tomu také odpovídají situace, za kterých Listina základních práv a svobod umožňuje využití prostředků cenzury. Trestní právo lze využít pouze jako ultima ratio, tedy poslední možnost, pokud nelze ochrany společnosti dosáhnou prostředky jinými, přiměřenějšími. Pokud právní řád umožňuje omezit svobodu slova a právo na informace v souvislosti s trestnými činy či jinak podobně závažným jednáním, pak cenzuru není možné používat v situacích méně závažných, přestože by se to jistě některým osobám hodilo.

Může snad být ohrožením státu sdílení informace, která neodpovídá názoru vysokého státního úředníka, názoru někoho, kdo se označuje za odborníka, úzu, který zastávají hromadné sdělovací prostředky nebo dokonce v rozporu s přesvědčením většiny společnosti?

Trestní zákoník nezná žádný trestný čin, který by se označoval jako nesouhlas se státní ideologií. Názory státu nevznikají samy od sebe, ale podle toho, co si myslí a jak jednají ti, kteří jsou vedením státu pověřeni. A právě svoboda slova a projevu a právo na informace jsou těmi prostředky, kterými je možné postoje státu regulovat a ovlivňovat. Pokud někdo projevuje touhu tyto názory potlačovat, pak je evidentní, že jeho zájmem není ochrana bezpečnosti státu, ale zamezení vlivu na jeho názor, jeho postoj či jeho přesvědčení, navození iluze jednotného státního postoje a tedy upevnění moci. K prostředkům cenzury tedy budou sahat ti, kteří nejsou schopni svoji pravdu obhájit, ti, kteří si ve svých názorech a postojích nejsou jistí a obecně jejich osobnost není dostatečně silná, aby oponentuře čelila. S bezpečností státu to nemá nic společného. Naopak, užívání cenzury tam, kde nemá místo, ohrožuje základy demokratického právního státu a je větším ohrožením republiky, než když někdo na internetu zveřejní informaci, která není podložená nebo možná není pravdivá. Jediným přípustným řešením takové situace musí být ověření informace a poskytnutí její pravdivé varianty, nikoli její zákaz. Pokud se snad někdo domnívá, že zákazem informace dojde k jejímu zmizení, tak je na hlubokém omylu. Ani v dobách nejhlubší normalizace oponentní názory nezmizely, ale šířily se samizdatem a undergroundem. Čeho jiného docílí ministerstvo vnitra tím, že zakáže šíření skutečně nebezpečné informace, než toho, že se taková informace bude šířit dál, jinými způsoby a s puncem většího významu, když byla státem zakázaná?

Pokud někdo nebo něco skutečně ohrožuje bezpečnost a demokratické základy našeho státu, pak je to osoba ministra vnitra a úředníci, kteří bez jakékoli oponentury plní jeho pokyny. Je to současná vláda, která nekriticky přijímá jakékoli rozhodnutí úřadníků Evropské unie, bez ohledu na to, za nepoškozuje zájmy České republiky a českých občanů. Vláda, která bez mrknutí oka vydává miliardové částky z veřejných rozpočtů na podporu zájmů cizích mocností a těm, kteří vyjádří jiný názor vyhrožuje trestním stíháním prostřednictvím orgánů státu. Jak si vynutit poslušnost každého jednotlivého příslušníka si na ministerstvu vyzkoušeli, když jim nezákonně nařídili očkování proti nemoci, která téměř nikoho z nich reálně neohrožovala a prostředkem, který objektivně nemohl zajistit fungování bezpečnostního sboru a vyhrožovali vyhozením těm, kteří by se snad nepodřídili. Jednala tak minulá vláda a ta současná si ponechala dostatečný prostor na to, aby tento efekt ještě náležitě využila, než pod tlakem okolností povinnost očkování zrušila.

Je jen na nás, zda chceme mít ve vedení státu osobnosti, které nejsou schopny ustát míru kritiky a bojují proti ní nástroji totalitních režimů a příslušníky, kteří se osobně a obětavě starají o bezpečnost našich občanů, vydírají, aby si vynutili jejich poslušnost nebo si zvolíme zástupce, kteří budou vadné informace vyvracet informacemi správnými, nebudou se bát diskuze s oponenty, přijmou i jiný názor a budou respektovat právo každého svůj názor svobodně vyjádřit a ke svým podřízeným budou zachovávat patřičný respekt a úctu. My jsme PRO!

Share on Facebook
Facebook
Sdílet...
Rubriky
Homepage Zdravotnictví

Protřebujeme skutečně všechny objednané vakcíny?

Potřebujeme skutečně všechny objednané vakcíny ?

V minulých týdnech celkem 10 zemí ze 27 členských států EU napsalo Evropské komisi žádost o snížení nebo zastavení povinného „odběru“ očkovacích vakcín proti kovidovému onemocnění. Vesměs tuto žádost zdůvodnily přebytky vakcín na skladech, menší ochotou svých obyvatel se dále nechat přeočkovávat, menší než původně předpokládanou účinnost stávajících vakcín, méně nebezpečném průběhu onemocnění Covid-19 ve stávajícím období a potřebou úspor vzhledem k rostoucím nákladům spojeným s válkou na Ukrajině a energetickou krizí.

Tyto pochopitelné a hlavně oprávněné důvody nikterak nepohnuly naší vládou, aby se k této žádosti připojila. Nic nebrání našemu dalšímu odběru vakcín, že dle dostupných zdrojů ČR má nyní na „skladě“  zhruba sedm miliónů dávek, tedy počet na „celé“ další kolo podzimního očkování a to za předpokladu, že více než všichni dosud očkovaní se opět nechají přeočkovat. Tato situace, ale zřejmě (díky bohu) nenastane, tedy zatím pro ni nic nesvědčí.

Zde je na místě připomenout, že varianta (mutace) Covidu-19 nazvaná OMICRON se mezi naší populací šíří celkem rychle a plošně, aniž by to někdo v laické veřejnosti sledoval. Je to dáno jednak tím, že lidé mají nyní starosti spíše ekonomického rázu a také tím, že tato varianta se blíží „běžné“ viróze. Zrovna dnes v domově pro seniory v pražských Kobylisích, kam v pondělí jezdím jako internista, jsem byl informován o pacientce ve věku devadesáti let, očkované a přeočkované 3. dávkou, kterou minulý týden nakazila dcera. Průběh onemocnění je klidný, mírně zvýšená teplota 37,6 C, kašel, bolesti hlavy a rýma. Neříkám, že nemůže na podzim nastat zhoršení epidemiologické situace a příchodu mutace s horším průběhem, ale pak bude zapotřebí nějaké jiné strategie včetně účinnější vakcíny.

Naše vláda stran odběru vakcín dodržuje Evropskou komisí nasmlouvané kvóty odběru za další miliardy korun, které by mohla použít jinak. Odborné zdůvodnění je to, že vakcinace i v dalších dávkách údajně posílí naší imunitu, což je sporné. Některé studie v renomovaných časopisech uvádí opak s odkazem na to, že stále opakované očkování naši imunitu poškozuje. A vláda také uvádí hle- disko politické: ČR bude od 1.7. předsedat Evropské radě a proto musí být nestranná. Podivné zdůvodnění – ani ryba ani rak. No uvidíme, kolik ještě nás takto vedené předsednictví bude stát. Spíše jsem si myslel, že členské státy se v předsednictví střídají i proto, aby mohly lépe prosazovat svůj po- hled na věc. Ale asi je to jinak……

MUDr. Marek Zeman, MBA

Share on Facebook
Facebook
Sdílet...