Vyjádření
Když dnes řeknete „konzervatismus“, spousta lidí si představí něco mezi muzejní vitrínou a nostalgickým vzdechem po starých časech. Chtěl bych s tímto nedorozuměním jednou provždy skoncovat. Národní konzervatismus není stesk po minulosti. Je to realistický pohled na přítomnost a zodpovědný přístup k budoucnosti.
Co vlastně chráníme
Konzervativec není člověk, který odmítá změnu. Je to člověk, který ví, že některé věci mají hodnotu právě proto, že přetrvaly. Rodina, národ, společenství, ve kterém žijeme. To nejsou přežitky k odstranění, ale pilíře, na kterých stojíme. Zkuste je vytrhnout a zjistíte, že místo svobody přichází chaos a místo pokroku prázdnota.
Liberálové nám léta tvrdili, že osvobozený jedinec je základem všeho. Že stačí zbořit tradice, relativizovat hodnoty, zpochybnit hranice a lidé konečně zakusí pravou svobodu. Výsledek? Epidemie osamělosti, rozpadající se rodiny, mladí lidé, kteří nevědí, kdo jsou a kam patří. Atomizovaná společnost, kde je každý sám za sebe.
Socialisté zase věřili, že stát dokáže nahradit přirozená společenství. Že úředník v kanceláři zajistí to, co dříve zajišťovala rodina, obec, farnost. Že solidarita se dá nařídit shora. Výsledkem je byrokratický moloch, který vysává zdroje, dusí iniciativu a místo soudržnosti vytváří závislost na dávkách a dotacích.
Třetí cesta, ta naše
Národní konzervatismus nabízí něco jiného. Nespoléháme na abstraktního jedince bez kořenů ani na všemocný stát. Věříme v konkrétního člověka zasazeného do konkrétních vztahů: v rodině, v obci, v národě. Člověka, který má odkud čerpat sílu a kam směřovat svou loajalitu.
Společenská soudržnost pro nás není prázdné heslo. Je to vědomí, že patříme k sobě. Že soused není konkurent, ale spoluobčan. Že máme společnou historii, společný jazyk, společné příběhy, které nás spojují. A ano: i společné hranice, které nejsou zdí proti světu, ale jasným vymezením prostoru, za který neseme odpovědnost. Hranice nejen fyzické, ale i morální.
Tohle nemá nic společného s nenávistí k cizincům nebo uzavřeností. Právě naopak. Jen ten, kdo ví, kdo je, se může otevřít druhým bez strachu, že přijde o vlastní identitu. Jen sebevědomý národ může být dobrým sousedem.
Nejsme muzeum
Někdo řekne: dobře, ale pořád mi to zní jako návrat do minulosti. Jako snaha zakonzervovat svět, který už neexistuje.
Jenže konzervovat neznamená mumifikovat. Znamená to rozlišovat mezi tím, co je hodno zachování, a tím, co je třeba změnit. Nejsme proti technologickému pokroku, nejsme proti novým myšlenkám. Jsme proti bezhlavému bourání toho, co funguje, jen proto, že je to staré.
Edmund Burke kdysi napsal, že společnost je smlouvou mezi mrtvými, živými a dosud nenarozenými. To není výzva k uctívání předků jako model. Je to připomínka, že nejsme první ani poslední. Že děláme rozhodnutí, která ovlivní generace po nás. A že bychom měli být pokorní – ne proto, že bychom nevěřili vlastnímu úsudku, ale proto, že víme, jak málo toho ve skutečnosti víme.
Co nabízíme
Národní konzervatismus není ideologie založená na zášti. Je to pozitivní vize společnosti, která stojí na několika jednoduchých principech:
Rodina je základem všeho. Ne jako utlačovatelská instituce, ale jako přirozené prostředí, kde se člověk učí milovat, důvěřovat a nést odpovědnost. Stát má rodiny podporovat, ne nahrazovat.
Národ není přežitek, ale živé společenství. Máme právo na vlastní kulturu, vlastní zákony, vlastní rozhodování o své budoucnosti. Nadnárodní instituce jsou legitimní jen potud, pokud slouží národům, ne naopak!
Stát má být silný tam, kde je to nutné, a zdrženlivý tam, kde to není. Má chránit hranice, vymáhat právo, bránit občany. Nemá direktivně řídit ekonomiku, ideologicky vychovávat děti ani nás, dospělé.
Svoboda má smysl jen v kontextu odpovědnosti. Práva bez povinností jsou prázdná, holý individualismus bez společenství je sobectví.
Závěrem
Žijeme v době, která potřebuje jasné odpovědi. Liberalismus vyčerpal svůj étos a nabízí jen sobectví a úpadek společnosti. Socialismus se vrací v nových převlecích: ať už jako zelená transformace nebo sociální inženýrství a slibuje totéž, co vždy: ráj na zemi za cenu naší svobody.
Národní konzervatismus není třetí ideologie v řadě. Je to návrat ke zdravému rozumu. K vědomí, že člověk není ostrov, že některé věci jsou důležitější než ekonomické ukazatele a že budoucnost se nedá postavit na troskách minulosti.
My v PRO věříme, že Česká republika má budoucnost. Že její občané jsou schopni nést odpovědnost za sebe i za své bližní. Že nepotřebujeme rozkazy z Bruselu ani sociální inženýry z pražských kaváren.
Potřebujeme jen prostor, abychom mohli být sami sebou. A o ten prostor budeme pro vás a za vás bojovat…
Zdeněk Cvejn
místopředseda PRO Právo Respekt Odbornos