V ČR je veřejné zdravotnictví dostupné, na vysoké úrovni a více méně bez přímé úhrady pacientem. Samozřejmě i u nás jsou obory s větší mírou spoluúčasti, ale to k věci patří a my pacienti to chápeme.
Rostoucí náklady (v posledních letech rostoucí rapidně) vyvolávají otázku, jak dál, zdali zdravotní péče není přefinancována, nebo alespoň, kde „vzít“ na zdravotní péči více potřebných peněz. Státní rozpočet je nemá, což se letos ukázalo snížením plateb za tzv. státní pojištěnce rozhodnutím našeho parlamentu. Přesto odmítám tvrzení, že české zdravotnictví další „zdroje“ nepotřebuje. Kdyby tomu tak bylo, tak by naše nemocnice zářily novotou a lékařů i sester bychom měli nadbytek. Tomu ale tak není. Řada nemocnic je sice opravených, ale řada také ne. A v oblasti personálu to je problém ještě větší. Relativní nedostatek lékařů je dán odborností a místem a nedostatek zdravotních sester je až na výjimky absolutní.
Náklady na zdravotní péči rostou, a to z řady důvodů. Především jde o stárnutí naší populace, kdy roste podíl pacientů ve vyšším věku a ti potřebují více zdravotní péče. Nové metody terapie i prevence s každoročním nárůstem nákladů o několik miliard korun a také vyšší „laické“ vzdělání pacientů a dostatek (ne vždy validních) informací nás stojí další peníze. A my sami zdravotníci také již nechceme na úkor svých platů „dotovat“ náklady na zdravotní péči. A také rychle rostou náklady na energie, dopravu, služby a podobně.
Řada ekonomů a dalších odborníků se zamýšlí nad tím, jak do zdravotnictví „poslat“ více peněz. Připouští možnost obnovy poplatků za pobyt v nemocnici, či za větší spoluúčast na některých (ptám se kterých?) výkonech nebo léčbě. Opět je nyní řešena možnost připojištění k povinnému veřejnému zdravotnímu pojištění. Jistě za úvahu nebo diskuzi to stojí, ale v konečném důsledku půjde spíš jen o jednotky miliard korun než větší pomoc.
Zdravotní pojišťovny, aby vůbec zvládly nároky spojené s financováním zdravotní péče, do systému úhrady již před lety zavedly řadu limitujících mechanismů, které nutí zdravotnická zařízení šetřit. Ale to nestačí. Teprve, když budeme šetřit všichni, tak se to skutečně projeví. To mě vede k „oprášení“ myšlenky tzv. individuálních účtů, kdy úspory každého z nás mohou mít přínos v nějakém bonusu opět každému z nás, kteří něco ušetříme. Jde o metodu, kdy bez ohledu na výši našich plateb do veřejného zdravotního pojištění, budou naše výdaje vztaženy k průměrné úhradě na jednoho pojištěnce dané pojišťovny, korelovány s věkem, pohlavím a místem (například v rámci Prahy a Středočeského kraje) a část případné úspory odvozené od referenčních dat se nám „vrátí“ zpět na náš individuální účet jako bonus k dalšímu využití kupříkladu na stomatologickou péči, lázeňskou péči nebo doplatky za léky. Veškeré informace budou pro konkrétního pojištěnce dostupné on-line. Jde o to nikoliv šetřit na nezbytné péči ale na duplicitních vyšetřeních, výkonech atd. Výhrady typu, že lékař má vždy „navrch“ nad pacientem zazní, ale jsou zavádějící. Argumentační možnosti pacienta vůči lékaři jsou často omezené, ale v některých případech nikoliv: Mám na mysli například odběry krve duplicitní u praktiků a specialistů, stejná vyšetření tam nebo jinde… Zkrátka je třeba vyvolat zájem o úspory u všech zúčastněných. Vždyť každý by si mohl (a může už nyní) na svém účtu zkontrolovat, jaké peníze na jeho zdravotní péči šly.
Myslím, že tímto způsobem je možno ušetřit ročně i několik desítek miliard korun. Zvláště, když součástí každé zprávy od lékaře bude i výčet na zdravotní pojišťovnu vykázaných výkonů včetně ceny. Jde o nás všechny pacienty, zdravotníky i zdravotní pojišťovny. Prosím zamysleme se nad tím.
MUDr. Marek Zeman, MBA.
